Můj porodní příběh

  1. Února 2018 se můj svět navždy změnil. Myslela jsem si, že jsem připravená, ale neměla jsem ani tušení o tom, co mě čeká. IMG_8884

Celé mé těhotenství jsem neměla žádné problémy a dokonce bych řekla, že jsem si ho užívala. Žádné ranní nevolnosti, žádné otékání, žádné komplikace. Naopak – zářící pleť, zdravé dlouhé nehty, husté vlasy a žádné modřiny! Cítila jsem se skvěle, až na pár hysterických záchvatů, které samozřejme odnesl manžel a jsem moc ráda, že je můžu svést na těhotenství! Samozřejmě že jsem v noci chodila několikrát na toaletu a ke konci těhotenství jsem se cítila jako kráčející velryba, ale neměla jsem žádné bolesti a měla jsem energii dokonce i na cvičení. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla pracovat z domu a mít čas se o sebe náležitě starat. Několikrát do týdne jsem chodila na těhotenskou jógu, do posilovny a měla jsem spostu času se na miminko připravit. Na začátku těhotenství jsem si přála císařský řez a to z toho důvodu, že jsem se nedávno přestěhovala do nové země, kde jsem nikoho neznala a manžel býval často kvůli práci mimo domov. Samozřejmě, že si zamluvil dovolenou okolo termínu ale v tomhle jsou miminka hodně nevyzpytatelné. Moc jsem si přála aby byl u porodu se mnou a měl tu zkušenost. Vzhledem k tomu, že kvůli práci hodně cestuje, bála jsem se že začnu rodit když nebude doma. Jak ale moje těhotenství pokračovalo, tak se měnilo i moje myšlení a začala jsem přemýšlet o více přirozených možnostech. Třikrát týdně jsem chodila na těhotenskou jógu a taky jsme absolvovali předporodní lekce s úžasnou dulou, během kterých jsem získala spoustu informací. V třetím trimestru se mi myšlení otočilo úplně a začala jsem se zajímat o hypnoporod. Čím víc jsem o tom četla a poslouchala svoje meditace tím víc jsem se na porod těšila a říkala jsem si, že to nakonec stejně dopadne jako má a miminko si určitě vybere moment kdy bude tatínek doma, nakonec je to i v jeho zájmu.

Začátkem 38. Týdne jsem se ale začala cítit trošku neklidně. Celé dny jsem trávila tím, že jsem se uklidňovala že začnu rodit v ten správný čas a představováním si všech možných scénářů o tom co se může pokazit. Možná to byly hormony, možná to bylo tím že už jsem měla asi jen 3 outfity, které jsem nosila pořád dokola, protože do ničeho jiného jsem se už nevlezla a možná tím, že už jsem věděla že se to nenávratně blíží a já se cítila dost nepřipravená na to, na co jsem se celých 9 měsíců připravovala. Ale pamatuju si, že pokaždé když jsem se podívala na jeho nachystanou postýlku, nebo poskládané a nachystané oblečky, tak mě zalil obrovský pocit štěstí. Chtěla jsem mít všechno tak přirozené jak to půjde a nechtěla jsem moc přenášet ani mít porod uměle vyvolaný. Když jsem měla v 38. týdnu kontrolu u doktorky, tak mi sdělila, že přístí týden už udělá Hamiltonův hmat. Toho jsem se trošku zděsila a řekla jsem že pokud bude miminko v pořádku, chtěla bych ho donosit. Neptejte se proč to navrhla, ale tady v Bahrajnu kde momentálně žiji, mají rádi doktoři všechno pod kontrolou a čím víc kontroly, tím lépe. Od toho dne jsem pila čaj z malinovníku a chodila na dlouhé procházky abych miminku trochu pomohla.

Vždycky jsem si říkala jestli to budu vědět, že se porod blíží. Někdo mi řekl, že v den kdy to přijde, se budu cítit plná síly a energická. Já jsem ale vůbec netušila a cítila jsem se jako každý jiný den. Ten den jsem šla na jógu a připravila si večeři pro sebe, protože manžel byl ještě pracovně pryč a měl se vrátit až později. Naše malé miminko si to ale naplánovalo perfektně. Manžel se vrátil kolem půlnoci a ve 3 ráno jsem se vzbudila s tím, že mi přišlo, že se hodně potím. Neuvědomila jsem si, že mi praskla voda. Čekala jsem, že to bude nějaká veliká průtrž jak to bývá ve filmu, ale tak to fakt nebylo. Převlekla jsem si čisté pyžamo a šla zpátky do postele. Měla jsem takový divný pocit a řekla jsem manželovi, že se něco děje, ale ještě nevím co. Poté dostaly věci docela rychlý spád. Začalo mě bolet v podbřišku, trošku jako menstruační bolest, ale dalo se to vydržet. Bolest přicházela a odcházela a já si říkala, že bych to asi měla začít stopovat, kdyby to náhodou byly kontrakce. V další půlhodině se bolest tak znásobila, že jsem věděla, že to jsou kontrakce. Přicházely každé 3 minuty a trvaly asi 30-40 sekund. V tu chvíli jsem si začala pročítat svoje poznámky z předporodních lekcí, protože jsem si nebyla jistá, jestli už mám do nemocnice. Kontrakce byly tak silné, že jsem nějaký hypno porod měla fakt na háku. Sice jsem měla puštěnou svoji meditaci v pozadí, ale nevím jak moc jsem to vnímala, měla jsem to zapnuté spíš aby mě to trošku uklidnilo. Máte si kontrakce prodýchávat a jezdit na každé jako na mořské vlně. Když ale přisla ta první silná kontrakce tak mi doslova vzala dech. Nemohla jsem se pohnout, chtělo se mi zvracet a jediné co jsem dokázala bylo stát v koupelně a houpat se ze strany na stranu, dokud bolest nepřešla. Kontrakce jsou prý podobné menstruační bolesti, asi jen tisíckrát silnější. Já to ale cítila spíš v kříži. Představte si, že jste ve svěráku, který se zavírá a láme vám kosti tam kde máte kříže a podbřišek. Tak nějak bych asi popsala kontrakce. V té chvíli jsem si řekla, tak tohle teda ne! Na tohle já nemám sílu ja chci hned do nemocnice a chci epidurál!!! Ale představa cesty do nemocnice se mi taky moc nezamlouvala a radši jsem šla do vany a zůstala tam další hodinu. Bylo to trošku riskantní ja vím, ale voda utlumila kontrakce tak, že se daly aspoň tolerovat. Manžel se tak dlouho ptal jestli bysme už radši neměli do nemocnice, až jsem nakonec řekla ano. Nějak jsem se dokázala obléct a dojít do auta mezi kontrakcema a byla jsem moc vděčná, že bylo 5:30 ráno a nikde nebylo ani živáčka. Posledních pár měsíců jsem si říkala že kdyby náhodou manžel zrovna nebyl doma když to vše propukne, tak bych to snad i zvládla, zavolat si taxi a nastoupit do něj ale teď o tom hodně pochybuju a když se tak zamyslím, tak ani nevím jak jsem do toho auta došla! Ne tak ještě si sama nést tašku do porodnice nebo cokoliv jiného! Cesta do nemocnice mi přišla totálně nekonečná a přitom trvala asi jen 15 minut. Celou cestu jsem měla v uších sluchátka a poslouchala jsem své hypnoporodní meditace ale cítila jsem se tak nepohodlně, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného než jen na bolest a na to abych mačkala start a stop na aplikaci, která mi stopovala kontrakce. Když jsme konečně dorazili do nemocnice tak všechno dostalo trošku šílený spád. Na příjmu mě vyšetřili a sestra zjistila že jsem už otevřená na 10 cm a okamžitě začala křičet na kolegy že budu co nevidět rodit! Do místnosti se seběhlo dalších 5 lidí a všichni diskutovali jestli mají čas mě převést na porodní sál nebo jestli začnu rodit tam a teď. Mě to bylo úplně jedno a myslela jsem jen na to, že za chvilku už s náma bude náš chlapeček. Byl to hrozně zvláštní pocit. Pamatuji si, jsem se ptala sestry, která stála vedle mě jestli to znamená že už nestihnu epidurál. Ona se začala smát. Mě to moc vtipné nepřišlo. Myslela jsem si, že když v nemocnici vidí ženy rodit každý den, tak budou třeba vědět, že by bylo lepší na ně nemluvit a hlavně se neptat na žádné otázky, když mají zrovna kontrakce, ale nevěděli. Neustále se mě někdo na něco ptal a já vůbec nevím na co jsem jim odpověděla a na co ne. Ležela jsem na lehátku a sestry se mnou utíkaly na porodní sál aby mě tam dovezly včas. Bylo to jako scéna z nějakého filmu. Na manžela jsem v tu chvíli neviděla, ale jsem si jistá, že se určitě smál té situaci, anebo ho to totálně vyděsilo. Nebo obojí.

Na porodním sále se mi to vše nějak rozmlžilo. Jedna sestra se mi snažila napíchnout žílu na kapačku a druhá se mi snažila sundat moje oblečení, aby mi mohla navléct nemocniční košili. V tu chvíli jsem ji nenáviděla! Kdyby aspoň počkala a snažila se to udělat mezi kontrakcema! Ale na to abych jí něco řekla jsem neměla sílu. Napíchli mě na monitor, který oznamoval příchod každé kontrakce a v tu chvíli dorazila i moje doktorka. Byla jsem ráda že ji vidím, protože do toho chaosu přinesla trochu klidu. Představovala jsem si že budu v klidné místnosti s tlumenými světly a že tam bude jen manžel a porodní sestra. Místo toho jsem byla na porodním sále s nejjasnějšími světly, porodní sestrou, mojí doktorkou, doktorkou která měla zrovna službu a dvěma dalšíma sestrama. Bylo mi to ale všechno nějak jedno, protože to jediné na co jsem se mohla soutředit byl zvuk monitoru který oznamoval moje kontrakce. V tu chvíli ani nevím jestli jsem dokázala rozlišit kdy jsem měla kontrakci a kdy bylo po ní. Byla jsem mimo, jakoby v jiné dimenzi. Sestry mi říkaly: „tlačte, tlačte!“ No říkaly, spíš na mě pořád křičely ať tlačím. Ja tlačila, nebo aspoň jsem si myslela že tlačím ale prý jsem tlačila úplně špatně. „Tlačte víc. Tlačte déle!“ Nikdy jsem netušila, že tlačení je taková věda. Řekli byste si, že když tlačíte a tlačíte tak nakonec něco vytlačíte. No nevytlačila jsem nic. Vůbec nic. V jednu chvíli mi doktorka, která měla službu řekla, že dokud nevytlačím stolici, tak že nebudou vědět, že tlačím správně. To mě teda na klidu moc nepřidalo. Nakonec jsem tlačila 2 hodiny. Měla jsem velké štěstí, že byl můj porod tak rychlý, nedovedu si představit třeba 30 hodin jako v některých případech. Ale i tak to byl ten nejvysilující zážitek, který jsem kdy zažila. Představte si zatínat všechny svaly které v těle máte každých pár minut. Přišlo mi to jako věčnost. Každý sval. A tlačte. Bylo to fakt šílené! Tekly mi slzy po tvářích ne proto, že bych brečela, ale proto, že jsem je vytlačila. Aspoň že slzy umím vytlačit když už nic jiného. Svoje kontrakce jsem neprodýchávala ani jsem je nesjížděla jako mořské vlny. Přežívala jsem z jedné na druhou zatínala prsty do všeho kolem mě, do železných okrajů postele, do prostěradla, do manželovy ruky. Snažila jsem si představovat jak už mám své miminko v náručí a objímám ho, to jediné mě motivovalo dál. Moje doktorka mi sdělila že mě nechají tlačit 2 hodiny a když se nepodaří budou muset zakročit. Chtěla jsem, aby bylo všechno co nejpřirozenější, dokonce jsem neměla ani nic proti bolesti, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Kdyby mě rozstříhli a miminko vytáhli tak by mi to bylo v tu chvíli fakt jedno jen jsem chtěla aby už byl venku.

Nakonec mu museli na svět pomoct vakuovým zvonem. To je ten, co se mu přisaje na hlavu, aby mu pomohl ven a hlavička pak vypadá jak malé vajíčko. Když se ho konečně podařilo ‚vysát‘ cítila jsem bolest jako nikdy předtím. Bylo to neuvěřitelné. Skoro až nadpozemský pocit. Položili mi ho přímo do náruče a říkali „vaše miminko, to je vaše miminko“. Řekli to několikrát, pamatuju si, že manžel se vedle mě smál. Já jsem ale byla v úplně jiné dimenzi a jen jsem na něj nevěřícně koukala a moc nechápala co se právě stalo. Myslela jsem si jak budu emocionální a okamžitě pocítím nával lásky. Tak to ale nebylo. Spíš jsem na něj koukala a nemohla uvěřit, že už je tady a že je to moje miminko. Já mám miminko! Když jsem si později pročítala nemocniční zprávu, bylo tam, že miminko plakalo při příchodu na svět ale já si ani nepamatuju že bych ho slyšela plakat! Měla jsem ho v náručí jen chviličku. Přišlo mi to jako minuty, ale manžel později řekl, že to byly spíš sekundy. Porodní sestra ho vzala aby ho zvážila a provedla kontroly. Po několika minutách jsem porodila i placentu, netuším jestli svévolně, nebo jestli jí moje doktorka pomohla. Chtěla jsem mít s miminkem kontakt tělo na tělo, ale v tuhle chvíli už mě doktorka zašívala a já nemyslela na nic jiného než na tu bolest. Prý ty stehy po porodu už cítit nejsou. No tak teda jsou! Cítila jsem každý pohyb jehly a niťě! Myslím, že jsem i křičela bolestí. Doktorka křičela na sestry ať mi dají něco proti bolesti. Dostala jsem rajský plyn a pomohlo to, ale přišlo mi, že cítit to šlo pořád. Slyšela jsem jak moje miminko pláče a říkala jsem manželovi ať si ho vezme a utěší ho. Jsem ráda, že byl aspoň s tatínkem, dokud se mnou doktorka neskončila. Cítila jsem se totálně vyčerpaná ale totálně šťastná, že už to mám za sebou a že mám vedle sebe krásne a zdravé miminko. Pak mě přepadla neuvěřitelná zimnice a byla mi taková zima až mi cvakaly zuby. Tohle je prý normální jev, vzhledem k tomu čím jste právě prošly a kolik fyzické síly jste vynaložily. Když byla doktorka konečně hotová, nechali nás o samotě a porodní setra mi miminko přiložila na hruď a řekla ať se pokusím začít hned kojit. V tu chvíli se dovalily všechny emoce – štěstí, úleva že to těžké už mám za sebou (to jsem ještě nevěděla co mě čeká) a neuvěřitelná láska, kterou jsem cítila k tomu malému stvoření, co jsem měla v náručí. Byl tak malinký! A vypadal tak zranitelně! Měl na hlavičce velkou modřinu, tam kde se mu přisál zvon a mě přišlo hrozně líto, že to musel podstoupit. Měla jsem nutkání ho schovat před celým světem, aby mu nikdo neublížil. Měla jsem obrovský hlad, jako bych nejedla celé dny. Manžel mě krmil sandvičem, zatímco já jsem kojila miminko a byla jsem hrozně šťastná. Musela jsem zůstat na porodním sále ještě pár hodin, aby se ujistili, že je vše v pořádku. Tohle pro mě byly ty nejkrásnější okamžiky. Byli jsem tam jen my tři – moje malá rodina. Strávili jsme celé chvíle tím, že jsme koukali na to naše krásné stvoření. Chtěla jsem všem napsat a zavolat, abych jim oznámila tu novinu, ale nechtěla jsem se ani podívat na mobil, abych nemusela odtrhnout oči od mého miminka. Potřebovala jsem ještě pár chvil, abych se na něj vynadívala a pořádně ho poobjímala.

Max přišel na svět 15. Února 2018 v 8:22. Vážil 3,118 kg a měřil 54 cm. Dalších pár týdnů po jeho narození byly ty nejkrásnější a nejtežší chvíle jaké jsem kdy zažila. Ale o tom až příště…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s