Jak jsem přežila šestinedělí

Snapseed(1)

Všichni si myslí, že porod je ta těžká část. Připravujete se na něj, čtete o něm knížky, díváte se na vzdělávací videa. Ale ne, porod opravdu není ta těžká část. To co přijde po něm je těžké. A tím myslím brutálně těžké! Tohle mi došlo hned v nemocnici, když jsem se pokoušela nakojit své miminko. Když mi ho porodní sestra poprvé dala abych ho zkusila nakojit, hned se přisál a začal pít a já jsem si myslela, že tak to bude pokaždé a že nechápu proč s tím ostatní maminky dělají takovou vědu, když je to tak jednoduché. No trochu jsem se mýlila! Na začátku je to opravdu zápas mezi vámi a miminkem pokaždé, když jej chcete nakojit. Musela jsem použít obě dvě ruce, abych ho naklonila tak, aby se přísál a přitom si dávat pozor, abych ho neudusila svým prsem. Po chvilce jsem si našla pozici ve které to šlo, ale znamenalo to, že jsem musela nehybně sedět, aby mu moje bradavka náhodou zase nevyklouzla a netrvalo dalších pár minut než ji zase najde. Samozřejmě že po chvilce mě šíleně bolela záda a krční páteř a vzhledem k tomu, že prvních pár týdnu se miminka kojí aspoň půl hodiny na každé straně, tak jsem v téhle nepohodlné pozici trávila několik hodin denně. Až na druhý den mi jedna ze sestřiček ukázala jak se mám obklopit polštářema a naskládat si je i pod miminko, abych se cítila pohodlně a nezatěžovala jsem si krční páteř. Sdělila mi, že prvně se musím cítit já pohodlně a pak až miminko, což mi přišlo jako dost odvážné tvrzení, ale samozřejmě měla pravdu. Když nebudu v pořádku já, tak se nebude mít kdo starat o mé miminko. Samozřejmě, že i ostatní sestřičky mi radily, ale tahle jediná mi to názorně ukázala a pomohla nastavit i miminko. Prvních pár dnů jsem jen kojila. Pořád jsem kojila. Kojila jsem ve dne, kojila jsem v noci. Když jsem náhodou nekojila, tak miminko usínalo v mé náruči a nebo spinkalo v mé náruči. Tohle byly ty nejkrásnější okamžiky. Při kojení se všechny hormony a emoce uvolňovaly a já jsem se na něj jen láskyplně dívala. Pak mu samozřejmě bradavka vypadla a zápas o přísátí s miminkem začal znovu. Ze začátku jsem nevěděla, že to první mlíčko kolostrum je trošku průsvitné. Tahle informace mi nějak úplně unikla a to mělo za vinu, že jsem panikařila, protože jsem si myslela, že mu žádné mlíčko neteče a že miminko chce pořád pít, protože je kvůli tomu hladné! Pořád jsem se ptala sestřiček jestli mu mlíčko teče nacož mi vždycky zmáčkly bradavku, aby mi názorně ukázaly, že tam kolostrum je. Teď mi to přijde trošku šílené, samozřejmě že měl mlíčka dost, ale ty první dny jsem opravdu netušila jestli dělám věci správně nebo ne. Hormony, které se po porodu uvolňují mi taky na sebevědomí nepřidaly a neustále jsem všechno zpochybňovala. Já jsem ve skutečnosti velmi pohodový člověk, ale v nemocnici jsem byla uzlíček nervů. Pokaždé, když Max vydal nějaký zvuk, děsila jsem se jestli je to normální. Jestli je v pořádku, jestli dýchá, jestli má hlad, jestli je normální, že ještě nečůral anebo pro změnu nekakal, jestli mu teče dostatek mlíčka. Byl to fakt neuvěřitelný sled otázek a pochybností. Byla jsem  na soukromém pokoji, takže jsem okolo sebe neměla žádné jiné maminky, kterých bych se mohla zeptat. Zvonek na sestřičky jsem mačkala hodně často a myslím, že si oddychly, když jsem třetí den konečne odjela domů. Říká se, že každá nemocnice má sestřicku, která je míň oblíbená a není tak hodná jako ty ostatní. Taky jsem měla tuhle zkušenost. Nemůžu říct, že by byla vyloženě nepříjemná, ale pokaždé když přišla, cítila jsem se jakoby mě soudila. Byla překvapená, že jsem měla miminko s sebou v posteli, ikdyž jsem ho zrovna nekojila a byla hodně striktní v tom jak často ho mám kojit. Vždycky když přišla, tak říkala, že je to matčina zodpovědnos,t aby nakrmila dítě každé 3 hodiny. Já si připadala jako neschopná matka co chce, aby jí dítě umřelo hlady. Kdyby mi to řekla dnes, tak na to samozřejmě reaguju jinak, ale na začátku jsem si tak jistá nebyla a hormony mi létaly nahoru a dolů, což se odrazilo na mém psychice.

Slyšela jsem jak ostatní miminka na oddělení pláčou a byla jsem ráda, že Max moc neplakal, jen když chtěl nakrmit a zbytek času byl hodně v pohodě, ale to neznamená, že já jsem se v nemocnici vyspala. Nejvíc spánku kterého se mi dostalo byly 15-20 minutové intervaly, protože jsem se budila s každým zvukem, který Max vydal. V noci jsem ho většinu času měla vedle sebe v posteli, protože jsem chtěla, aby mě cítil nablízku a cítil se v bezpečí. Pamatuju si, že jsem neustále usínala a pak se probouzela, abych jen otevřela oči a zkontrolovala jestli je v pořádku. Na druhý den už jsem byla tak unavená, že ani nevím jak jsem fungovala. Nemohla jsem se ani podívat na mobil déle než 2 minuty bez toho, aniž bych nezačala usínat. Myslela jsem si, že vzhledem k mému povolání a neskutečnému množství nočních letů a časových pásem, které jsem procestovala, vím co je to únava, ale tohle byl fakt jiný level. Když už jsem konečně usnula, tak přišla sestřička, doktor nebo uklízečka, která mě zase probrala. Sestřičky mi nabídly, že si k sobě miminko na pár hodin vezmou jestli chci a já se budu moct prospat, ale já jsem toho nikdy nevyužila. Přišlo mi, že kdybych jejich nabídku přijala, myslely by si, že jsem špatná matka. Je to šílené, ale v tu dobu jsem opravdu nepřemýšlela moc racionálně. I když si ho odvezly na koupání jednou denně, tak mi chyběl! Většinou to bylo v noci a ne déle než půl hodiny a já byla tak ráda, že si aspoň na půl hodiny schrupnu, ale samozřejmě, že jsem si neschrupla, protože jsem neustále myslela na to jestli je v pořádku a proč to trvá tak dlouho a jestli mu chybím a kdy už se vrátí apod. Prostě blázen.

Bolely mě všechny svaly na těle. Cítita jsem se jako kdybych zrovna uběhla maraton a zároveň prodělala nějakou velkolepou bitvu. Neustále jsem si musela připomínat, abych uvolnila svaly, protože jsem je pořád ještě zatínala jako při porodu. Hlavně svaly na krku. I jazyk mě bolel a to jsem ani nevěděla, že je to možné. Cítila jsem se jako kdyby mě někdo přelomil napůl a neměla jsem vůbec žádné břišní ani křížové svaly, které by mi pomohly udržet tělo vzpřímeně. Při chůzi jsem se cítila (a pravděpodobně i vypadala) jako 90ti letá babička. Byla jsem slabá, roztřepaná a bolavá. Když jsem si brala Maxe z postýlky nebo ho tam vracela, tak jsem se musela trošku předklonit a pokrčit kolena, abych našla balanc. Nejlepší část mých dnů v nemocnici byla ta, když s náma byl i manžel. Strávil s námi několik hodin denně a já si aspoň mohla dát sprchu a trochu relaxovat zatímco on si užíval Maxe. Pamatuju si na tu vlnu lásky kterou jsem cítila, když jsem se dívala jak ho drží v náručí a užívala jsem si tu naši bublinu co jsme si vytvořili. Zůstala jsem v nemocnici 3 dny a ten poslední den jsem se už nemohla dočkat až budu v pohodlí svého domova. Když manžel odešel večer předtím než jsem měla jít domů, padla na mě totální depka. Nevím přesně proč, ale jsem si jistá že to měly částečně na svědomí hormony. Cítila jsem se dost depresivně a zpochybňovala jsem všechno co jsem věděla o mateřství (což nebylo moc). Možná to bylo tím, že jsem měla jít na druhý den domů a naráz jsem se cítila totálně nepřipravená na to, abych se starala o dítě. Netušila jsem co mám dělat kdyby ho něco bolelo, kdyby moc plakal, kdyby nevěděl jak se má přisát na krmení, kdyby nekakal. Nechápala jsem, jak mě můžou nechat jít domů, kde budu totálně zodpovědná za tuhle malou lidskou bytost, když jsem vůbec nevěděla co dělám! Ten večer jsem si párkrát poplakala a bylo mi líto sestřiček co mě chodily kontrolovat a zřejmě si myslely, že jsem se zbláznila. Anebo možná si to nemyslely a možná si tímhle projde každá novopečená maminka. Hormony! Ten poslední den v nemocnici mi přišel jako nejdelší den, který jsem kdy zažila. Byla jsem vzhůru už od šesti a věděla jsem, že po obědě půjdu konečně domů, ale neuvěřitelně se to táhlo. To ráno mi konečne nastoupilo mléko a já měla obrovskou radost, že mám o starost míň. Teď už jsem měla jen 99 dalších starostí. Manžel nás přijel vyzvednout a Max musel ještě na očkování, aby nás mohli propustit z nemocnice a já jsem se nemohla donutit, abych s ním šla a musela jsem s ním poslat jen manžela. Byla jsem tak labilní, že jsem se málem rozbrečela, když Maxe přišel zkontrolovat doktor a mě přišlo líto, že je mu zima, když jsem mu musela sundat dupačky. V tu chvíli jsem pochopila proč asi některé maminky prochází poporodní depresí.  Bylo by jednoduché nechat všechny tyhle pocity přerůst přes hlavu. Max byl asi vystresovaný ze mě, protože ten den chtěl být pořád jen u mě a dožadoval se krmení. Když jsme konečně přijeli domů, okamžitě se nám ulevilo a Max si spokojeně spinkal, zatímco my s manželem jsme na něj několik hodin koukali a říkali jsme si jak máme krásné miminko. Jsem si jistá, že tohle si říkají všichni rodiče.

Doma jsem si pomalu zvykala na kojení. Poté co jsem nekonečne googlovala všechny možné informace o kojení a zkoukla všechny videa na youtube, jsem tomu nechala volný průběh a nechala jsem Maxovi volnost, aby se přisál jak potřebuje. Nevím jestli to bylo tím, že už věděl co má dělat nebo jestli jsem tenhle přístup měla mít od začátku, ale fungovalo to a už jsem s ním nemusela zápasit ani ho správně nastavovat. Jeden z tipů, které jsem na internetu našla, byl zmáčknout prso jako hamburger a nacpat to miminku do pusy. Na Maxe to teda nefungovalo. Zřejmě nebude fanoušek hamburgerů. Mé bradavky byly zničené z neustálého kojení v ten den, kdy jsme přijeli z nemocnice a pokaždé, když se Max přisál jsem vydala tichý nářek a prodýchavala tu bolest. Naštěstí to netrvalo dlouho a za pár dní si bradavky na kojení zvykly a vrátily se do normálu. Množství věcí které jsem googlovala, ale neubývalo. Každý den jsem mohla hledat něco jiného – jak okoupat miminko (narozdíl od ČR to tady v nemocnici neučí), jak nechat miminko odbrknout (není to tak jednoduché, jak se zdá), jak se starat o pupeční šňůru, list byl nekonečný. Prvních pár dnů doma z nemocnice se neslo v duchu přebalování, krmení, spaní, ospalých krmení a neuvěřitelného pocitu vyčerpání a lásky zároveň. Z únavy mě neustále bolela hlava a usínala jsem skoro u každého krmení Ty malé mikrospánky mě zachránily a byla jsem překvapená jak osvěžující může být 10ti sekundový spánek. V noci jsem se budila s panikou, že jsem usnula a miminko mám pořád v náručí. Neustále se mi zdálo o Maxovi a pokaždé když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou jeho obličej.

Vím že pořád mluvím o únavě, ale ta opravdu byla ze všecho to nejtěžší. Řeknou vám, že máte spát když spí miminko, ale to byste nikdy nejedla, nepila, neosprchovala se a neoprala prádlo. Což děláte pořád. Perete a sušíte a skládáte a zase perete a sušíte a skládáte. Ze začátku jsem miminko převlékala asi tak 6x denně protože byl buď počuraný, nebo pokakaný, nebo poblinkaný nebo všechno dohromady. Myslela jsem si, že ve 21. století už byly vynalezené plínky které neprotékají, ale nebyly. To, že jsem ze začátku skoro nespala a přežila jsem to, mě přimnělo si myslet, že lidé asi nepotřebují tolik spánku kolik si myslí. I pro prokrmené a probdělé noci jsem ráno vstala a fungovala normálně. No možná trošku jako zombie, ale fungovala. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče a milovala jsem spánek, ale teď miluju, když mě ráno Max vzbudí (protože on se vždycky produdí přede mnou) a začne se protahovat a usmívat a dívá se na mě těma svýma ospalýma očičkama. To bych nevyměnila za nic na světě. Pamatuju si, že ten první týden doma jsem se ptala manžela jestli se ještě někdy budu cítit jako člověk a on řekl že budu. Ne v nejbližší době, ale budu. A měl pravdu. Moje tělo se pomaličku zotavovalo a moje mysl si začala zvykat na nový režim a já se zase cítila jako za starých časů. Teda aspoň moje tělo, moje mysl se už tak nikdy cítit nebude, protože teď už mám vedle sebe malého človíčka o kterého si budu dělat starost už napořád.

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s