Jak se snadno rozejít s chemií

img_7631

Nebudu lhát, moje péče o pleť bývávala o hodně rozsáhlejší. Od té doby, co jsem se minulý rok stala mámou, ji ale hodně zanedbávám. Ráno si maximálně umyju obličej a nanesu krém, někdy si krém nanesu třeba i ve 3 odpoledne. Pokud mám dobrý den, tak si nanesu i make up. Někdy si make up nanáším třeba i celý den a mám to na různé etapy. Večerní rituál je hodně variabilní. Někdy se pečlivě odlíčím, nanesu oční krém a pleťový olej a někdy si jen vyčistím zuby a jdu spát. Být mámou prostě řídí můj život a má péče o pleť není žádnou výjimkou.

Proto jsem se začala více zajímat o to, jaké produkty používám a co si dávám na pleť. Začalo to, když jsem byla těhotná a začala si všímat složení produktů, které jsem používala a začala jsem se zaměřovat víc na alternativní  a přírodní produkty, než na  chemii. Začala jsem se víc zajímat o to, jak složení kosmetických výrobků ovlivňuje moje zdraví a taky zdraví mého dítěte. Nejlepším řešením by bylo, vzít všechny produkty z koupelny, hodit je do koše a vyměnit je za přírodní produkty. Protože pokud se podívate kolem sebe v koupelně, tak uvidíte škodlivé látky všude – šampón obsahuje sulfáty, zubní pasta obsahuje fluorid a deodorant obsahuje aluminium. Pokud chcete vědět, jak tyto látky působí na vaše zdraví, stačí si je vygooglovat. Je to docela šokující. Kůže je největší orgán našeho těla a měli bysme více myslet na to, co si na ni dáváme.

Ale teď vážně. Alternativní a přírodní produkty jsou bohužel většinou o hodně dražší, než ta zmiňovaná chemie. A ne každý si je může dovolit. Pokud si samozřejmě produkty nevyrobí sám. Takže pokud vyhodíte celý obsah své koupelny, může vás to zruinovat. Já jsem se rozhodla pro mírnější variantu. Každý měsíc si vyberu jeden produkt, který nahradím přírodním. První na řadě byl deodorant a tělové mléko. Deodorant proto, že se používá v podpaží, což je velmi blízko prsních žláz a to pro mě bylo v těhotenství a samozřejmě i teď, důležité. A ťelové mléko proto, že se používá na celém těle a tím pádem ho spotřebuju víc, než jiných produktů. A zvláště v těhotenství, kdy jsem si bříško mazala i několikrát denně (už jen proto, že jsem na to měla čas a taky proto, že když rostlo, tak to hrozně svědilo). A tak si pomalu každý měsíc vyměňuju jeden výrobek – zubní pastu, šampón, sprchový gel, pleťový krém atd.

Jeden z produktů, který jsem v těhotenství opravdu musela nahradit byl lak na nehty. Pokaždé, když jsem použila klasický lak, nemohla jsem vystát ten smrad. Úplně se mi z toho navalovalo a škrábalo mě to v krku, což se mi předtím nikdy nestalo. Musela jsem si lakovat nehty zásadně u otevřeného okna. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak to zní dost divně, že si dobrovolně dávame tyhle chemikálie do těla, aniž bysme o tom přemýšleli. Po krátkém průzkumu jsem zjistila, že laky na nehty jsou docela ošemetné a vyrobit takový, který by neobsahoval žádné chemikálie je dost nemožné. Nakonec jsem se rozhodla pro značku 100% Pure a tu používám do dnes. Nejsou úplně bez chemikálii, ale rozhodně jsou méně toxické a jsou lepší volbou než konvenční laky na nehty.

A tady jsou už konečně výrobky, které momentálně používám a které mi vyhovují.

img_7625

Agent Nateur holi C – tohle je jeden z mála výrobků na trhu, který používá non GMO vitamín C. Miluju tenhle produkt už jen proto, že pokaždé, když ho používám, cítím se jako alchymista, který míchá nějaké kouzlo. Musíte si nanést trošku prášku do dlaní a smíchat s pár kapičkama vody. Poté přidat oblíbený pleťový olej nebo krém a nanést na obličej. Vitamín C pokožku prozáří a je vhodný na problematickou pleť. Moje akné bohužel úplně nevyléčil, ale to bych musela mít pod kontrolou i své hormony. A to nemám.

Agent Nateur holi(stick) deodorant – obsahuje levanduli a eucalyptus a voní nádherně. Najít přírodní deodorant, který opravdu funguje, je skoro jako najít svatý grál, protože je to opravdu zázrak. Pokud ale používáte přírodní deodoranty, budete muset aplikovat několikrát denně, hlavně pokud žijete v poušti jako já. Nezabrání vám v pocení, ale rozhodně vám zabrání v tom, abyste voněli jako slepičí polívka.

Agent Nateur je sama o sobě výborná značka a její majitelka Jenna je neuvěřitelná studna vědomostí, takže pokud vás zajímá alternativní kosmetika, měli byste se podívat na její profil.

Herbivore Lapis balancing facial oil – neuvěřitělný suchý olej, který je vhodný na problematickou pleť a pleť se sklonem k akné. Bohužel ani tenhle produkt mi úplně nevyčistil pleť, ale zanechává mi ji krásně hladkou. Má hodně neobvyklou vůni (podle mě voní jako zelený čaj), na kterou si budete muset chvilku zvyknout, ale to neubírá na jeho síle. Používám už druhé balení a určitě si koupím další. Je to trochu dražší produkt, ale první balení mi vydrželo skoro rok. Aplikuju jen na noc, protože na den mi přijde trošku mastnější.

Herbivore Jasmin body oil – tento olej a tuhle vůni naprosto miluju. Jasmín byla vždycky jedna z mých oblíbených vůní, protože je výrazná a skoro až dekadentní. Používala jsem tento olej během těhotenství a samozřejmě i na bříško. Neměla jsem ani jednu strii, ikdyž za to samozřejmě nemůžu ručit jen tomuto olejíčku. Je to suchý olej, krásné se vstřebává a nenechává pocit mastnoty. Po těhotenství jsem se dozvěděla, že jasmín není v těhotenství moc vhodný, protože může vyvolat porod, tak bych jeho používání v těhotenství nedoporučovala. Ale na druhou stranu, může pomoci při samotném porodu, kdy zrychlí a zintenzivní kontrakce.

img_7628

Dr Wood Tea Trea facial cleanser – vhodný pro mastnout a kombinovanou pleť. Naprosto přírodní složení a žádná chemie. Má výraznou vůni tea tree, ale ta mi nevadí. Make up krásně odlíčí a pokožka je po něm čistá a jemná. Používám ho teprve krátce, ale zatím můžu říct, že to byla velmi dobrá koupě.

Weleda Awakening day cream Pomegranate – miluju Weledu a jejich produkty a tenhle se jim taky povedl. Denní pleťový krém pro mě musí být lehký a hydratační a tenhle splňuje obě podmínky. Dokonce obsahuje i složky zabraňující stárnutí – což se mi samozřejmě po všech těch probdělých nocích dost hodí.

Antonym Baked Foundation (Dark) – používám ho terpve pár měsíců, ale jsem s ním spokojená. Používám ho namísto bronzeru na vystínování obličeje. Má krásnou teplou barvu plnou pigmentace a hlavně je matný, což mi na denní líčení dost vyhovuje. Tenhle si určite koupím znovu. Prodává se v krásné dřevěné krabičce se zrcátkem.

Čeká mě ještě dost dlouhá cesta. Momentálně pracuju na obměně mé kosmetické kabelky a snažím se nahradit dekorativní kosmetiku. Přijde mi, že tenhle úkol je docela oříšek. Není nejjednodušší najít přírodní dekorativní kosmetiku, která krásně vydrží celý den, takže pokud máte nějaké zkušenosti, nebo tipy, dejte mi prosím vědět.

Dokonalost těla

Začalo to tím, že mi manžel vyprávěl o tom, jak jsem se zdála moc hubená našemu známému poté, co jsme ho ten den potkali v supermarketu. Normálně bych tuhle poznámku úplně přešla, zase někdo, komu připadám moc hubená. Jako kdybych neměla doma zrcadlo. Ano, jsem jedna z těch žen, kterou většina ostatních žen nesnáší, protože si můžou sníst co chtějí a nikdy nepřiberou. Ano doopravdy existujeme. V životě jsem nedržela dietu. Snažila jsem se jíst zdravě to ano, ale nikdy jsem nedržela dietu. Celý můj život mi někdo říkal, že jsem hubená nebo dokonce podvyživená a že bych měla víc jíst, abych si obalila kosti (vložte si sem smajlíka, co převrací oči). Byla jsem na takové komentáře tak zvyklá, že jsem ani nemrkla.

Tyhle komentáře jsem slýchavala celý život, tak proč mi začaly vadit zrovna teď? Protože jsem se stala matkou. Je to tak jednoduché, ale přece tak podstatné. Předtím než jsem otěhotněla, jsem svoje tělo milovala. Samozřejmě ne pořád, bylo období, hlavně v pubertě, kdy jsem chtěla mít víc kilo a být holka ‘krev a mlíko’. Ale ve svých dvaceti jsem se naučila, jak své tělo milovat, pečovat o něj s láskou a jak být vděčná za to, že jsem zdravá a mám tělo, po kterém touží tolik žen. Když jsem otěhotněla, měla jsem radost z každého kila navíc. Mnoho těhotných žen se toho okamžiku vážení děsí, ale já se vždycky těšila a radovala se z nabraných kil. V životě jsem nevážila tolik, jako když jsem byla těhotná. Konečně jsem zažila jaký je to pocit mít kila navíc a být víc zaoblená (ikdyž jsem si nemohla vybrat, kde ty zaobliny byly, že břísko?). Cítila jsem se žensky. Každý den jsem byla v úžasu z toho, že ve mě roste nový tvor a že se mé tělo zvládá starat o něj i o mě.

Poté, co se mi Max narodil a viděla jsem co všechno moje tělo dokáže, zamilovala jsem se do něj ještě víc. V šestinedělí, kdy různé části těla vypadají jako vyfouknutý balónek, který se ještě nevrátil do původního stavu, mi to vůbec nevadilo. Dívala jsem se na své tělo s láskou. Věděla jsem, že se tělo hojí a dává pomalu do pořádku. Kojení mě donutilo být z mého těla v naprostém úžasu. Bylo neuvěřitelné, že mé tělo vytvořilo perfektní bytost, porodilo ji a staralo se o ni tím, že jí dávalo všechny potřebné živiny. Získala jsem ke svému tělu úplně nový respekt. Když jsem začala ztrácet kila, která jsem nabrala při těhotenství, neviděla jsem někoho slabého. Viděla jsem někoho, kdo vytvořil lidskou bytost, udržoval ji naživu a celý den kolem ní běhal (v poslední době i za ní). Proto mi přijde dost nemístné když mi někdo řekne, že jsem hubená nebo že jsem zhubla. Je to drzé. Chce se mi v tu chvíli ukázat Maxe a říct: Podívejte se, co moje tělo dokázalo! Jak se opovažujete o mém těle takhle mluvit?

Takže předtím než okomentujete tělo nějaké další matky, zastavte se. Zastavte se a nechte si to pro sebe. Pokud jí nechcete pět chválu na její úžasné tělo, které vytvořilo nový život, tak nic neříkejte.

P.S. Myslím si, že komentování jakéhokoliv ženského těla je nemístné – pokud je to matka nebo ne. Pokud je hubená nebo tlustá nebo kulatá nebo hranatá. Prostě je.

Cestování s miminkem

Facetune_20-10-2018-23-03-52

Konečně jsem se vzpamatovala z našeho posledního letu, který se konal před dvěma týdny. Vzpamatováním myslím to, že jsem konečně dospala všechen spánek, který jsem cestováním ztratila a podařilo se mi Maxe naladit na naše časové pásmo, takže se už ráno nebudí v nelidskou hodinu a spávat chodí mezi 7 a 8 a ne o půlnoci, nebo v kteroukoliv jinou náhodnou noční hodinu. Zatím jsem s miminkem absolvovala 3 lety  (na 2 z nich jsem byla sama, protože manžel se k nám přidal až na ten poslední) a musím říct, že jsem z toho cestování měla strach. Docela velký strach. Před naší první cestou jsem si našla všechny potřebné informace a přečetla všechny články a tipy od ostatních maminek. Nakonec jsem se ale rozhodla nestresovat a nechat tomu volný průběh. Vždyť co je to nejhorší, co se může stát? No, když přijde na cestování letadlem, tak je asi sto věcí, které se můžou pokazit. Nevrlým dítětem počínaje a vleklým zpožděním a explosivním kakáním konče.  Ale tyhle věci nejdou ovlivnit, tak proč se s nima stresovat?

Řekla bych, že jsem hodně zcestovalá. A myslím opravdu hodně. S mým zaměstnáním jsem létala po celém světě minimálně dvakrát za měsíc komerčníma aerolinkama. Měla jsem svůj systém a docela jsem si užívala cestování  letadlem, kde jsem byla pro jednou pasažérem já. Měla jsem svůj iPad na kterém jsem měla své filmy, knížky, hudbu a časopisy. Usadila jsem se, nasadila sluchátka, hleděla si svého, odepisovala na emaily a užívala si ten klid, kdy mě z práce nemohli zastihnout a já mohla na chvilku vypnout. Rozhodně jsem nebyla jeden z těch pasažérů, kteří by si chtěli povídat a navazovat kontakty s cestujícíma okolo. Pokud se v blízkosti mého sedadla vyskytlo nějaké dítě, utěsnila jsem si sluchátka ještě víc, aby mě nerušil případný pláč. Teď jsem byla já ten pasažér s dítětem! A bylo mi úplně jasné, co si všichni okolo mě myslí: aaaah jaké roztomilé dítě, jen ať si prosím nesedne vedle mě! Ale někdo musí být ten šťastlivec.

Náš první let byl z Bahrajnu do Vídně s přesednutím v Istanbulu a letěli jsme přes noc. Jestli jsem si myslela, že Max bude jedno z těch ospalých dětiček, které nosí rodiče po letišti přes rameno, tak jsem se spletla. Max byl ze všeho nadšený a všechno chtěl pozorovat. I přes to, že byl unavený, neusnul, dokud posádka neukončila servis na letu a nezhasla světla. Což podle mě trvalo věčnost. Udržet si dítě nehybně na klíně v tak omezeném prostoru, kde nemáte nic s čím byste ho zabavili, kromě pár hraček, je docela nemožné. Samozřejmě, že si chce hrát se vším s čím si hrát nemá. Samozřejmě, že chce vytáhnout všechno z kapsy před ním a naházet to na zem a že chce bouchat do stolíku protože to dělá kravál. Samozřejmě, že se chce dotýkat toho neznámého člověka, co sedí tak blízko vedle vás. Je to hodně psychicky náročné hlídat každý jeho pohyb a zachytávat mu ručičky na půl cesty od toho, co dělat nesmí a od vlasů, na které šahat nemá. Když jsem ho konečně ukojila ke spánku (což je vedle úplně cizího člověka dost divné a ještě divnější je, pokud je ten člověk muž – jako dobrý večer, moje obnažená bradavka je od vás vzdálená asi 30 centimetrů), stejně jsem se nemohla uvolnit. Zaprvé jsem se nemohla moc hýbat, protože jsem Maxe nechtěla vzbudit, takže jsem seděla v jedné pozici co nejdéle to šlo. Noční lety jsou vždy nepohodlné (pokud teda necestujete v business anebo soukromým letadlem), ale mít na sobě spící dítě tomu dodá ještě vyšší level. Myslím, že jsem za celý let naspala asi 10 minut.

Dalším problémem je použití toalety. Vzhledem k tomu, že jsem kojila, snažila jsem se vypít co nejvíc vody, abych byla hydratovaná a měla dostatečné množství mléka. Ale čím víc pijete, tím více potřebujete na toaletu. Což nemůžete, když na vás spí dítě. Pokud máte štěstí a vaše dítě se zrovna probudí, tak nastává další problém – co s dítětem? Jedna možnost je poprosit posádku, aby vám dítě pohlídala, ale to můžete zkusit maximálně tak 2x za let, pak už budete trošku otravní. Takže vezmete dítě s sebou na toaletu. A teď začne dobrodružství. Nemluvím o tom, že musíte dítě přebalit v totálně omezeném prostoru, kde máte asi tak 20 čtverečních centimetrů na celý manévr. To ještě jde. Ale co, když potřebujete použít toaletu i vy?  Osobně si myslím, že dřepnout si na toaletu, zatímco nad váma leží dítě na přebalovacím pultu, by měl být olympijský sport. Kdokoliv tohle navrhl zřejmě nepočítal s možností, že by rodiče někdy mohli cestovat sólo a rádi by použili toaletu.

To mě přivádí k další překážce a tím je jídelní servis. Nebudete jíst. To je fakt. Zaprvé, pokud máte dítě na klíně, nemáte si kam dát tác s jídlem. Za druhé, jak asi zabráníte dítěti, aby vám z toho tácku všechno nevybralo a nenaházelo to všude po letadle nebo si to nesnědlo samo? Pokud cestujete sami, tak neexistuje způsob, kterým by to šlo udělat. Jedině že byste byli superhrdinové. A já nejsem superhrdinka. Takže, když se mě slečna z posádky zeptala, jestli bych chtěla své jídlo, tak jsem se podívala na Maxe, slušně jsem se usmála a odmítla. V duchu jsem ale moc slušná nebyla a přemýšlela jsem o inteligenci té slečny, která mi jídlo nabídla. Pokud jste člen posádky a tohle zrovna čtete a uvidíte rodiče, který sám cestuje s dítětem, tak to jídlo ani nenabízejte – jak si jako myslíte, že ho sníme?  V duchu jsem se omlouvala všem mým pasažérům, které jsem kdy takovouhle otázkou urazila. Další nevýhodou jídelního servisu je, pokud uvíznete mezi dvěma jídelními vozíky a vaše dítě potřebuje přebalit. Tohle jsem byla já na našem dalším letu – Istanbul – Vídeň. Snídaňový servis v plném proudu. Uvězněná v sedačce u okýnka. Max si právě královsky naložil do plenky. Cítim to a je mi jasné, že pasažéři co sedí vedle mě a právě si pochutnávají na snídani to cítí taky. Ale radši se vyhýbají mému pohledu. Takže já a Max tam sedíme a smrdíme dalších 30 minut než konečně ukončí ten jejich snídaňový servis (který já nejím!) a uklidí všechny ty tácky, abysme se konečně dostali na toaletu. Co jiného nám zbývá?

Musím ale uznat, že cestování s miminkem má i svoje výhody. Našlo se opravdu hodně lidí, kteří mi nabídli po cestě pomoc. Pomoc s taškama, s poskládáním kočárku a s podržením Maxíka, abych mohla poskládat kočárek. A taky to, že jsme měli přednost v nastupování do letadla a při procházení bezpečnostní kontrolou. Nejsem si jistá, že to byla vlastně výhoda poté, co mě požádali, abych poskládala kočárek a naložila ho na pás, aby následně zjistili, že se tam nevleze a požádali mě, abych ho zase zpátky poskládala. Zkuste si to bez toho, aniž by jste se zpotili jako vrcholový sportovec.

Na našem dalším letu s náma byl už i manžel a byl to velký rozdíl. Mohla jsem si dokonce sníst i jídlo na palubě a jít na toaletu, když jsem potřebovala. Zpětně mi to cestování s miminkem, tak hrozné nepřijde. Pokud jste připravení a pečlivě sbalení. A taky se psychicky připravíte na to, že do cíle nedorazíte odpočatí a osvěžení a je velká pravděpodobnost, že asi oka nezamhouříte. A po přistání zřejmě nebudete mít čas na to, abyste se nějak upravili, protože budete mít plné ruce s přebalováním a upravováním miminka. Max byl hodně pohodové dítě, celou cestu neplakal, ani nepředvedl žádný záchvat a vůbec na to, že mu při prvním letu bylo jen 6 měsíců, byl přímo ukázkové dítě. Já a Max spolu poletíme ještě mockrát a dám vám vědět jak to půjde. Možná se to zlepší. Až mu budou 2 roky a dostane svoji vlastní sedačku.

Tipy na cestování s miminkem:

  • Pijte hodně vody – obzvláště pokud kojíte, protože prostředí v letadle vás dehydratuje o hodně rychleji, než když jste na zemi.
  • Během vzlétnutí a přistání kojte nebo krmte (začnětě už při klesání letadla a nečekejte až na samotné přistání. Začnětě krmit hned, když vám začne zaléhat v uších.
  • Buďte připraveni – přineste si vodu a jídlo, které můžete sníst za letu, protože nemusíte mít možnost jíst, když budou jíst ostatní.
  • Dejte si všechno co vy a miminko potřebujete do jednoho příručního zavazadla, které se vám vleze pod sedačku, abyste měli za letu všechno po ruce.
  • Snažte se zůstat klidní a nestresovat, miminko to cítí a bude napodobovat vaši náladu.

Co jsem si sbalila do příručního zavazadla

Věci pro miminko:

  • 10x plenky (ujistěte se, že máte dostatek i na případné zpoždění atd), vlhčené ubrousky, podložka na přebalování
  • 4x náhradní oblečení (zdá se to hodně, ale možná je budete potřebovat všechny, já jsem je potřebovala)
  • lehkou deku s kterou miminko přikryjete při letu (nebo mu dáte pod hlavu)
  • 2x látkové plenky, 1x velká plenka (můžete použít jako ochranu při kojení, když bude potřeba víc soukromí)
  • 2x dudlíky a něco čím je můžete sterilizovat (já používám Aquaint sprej)
  • kousátka, malá měkká knížka, hračka, která je zabaví při letu
  • umělá výživa a flašky pokud je potřeba
  • gel na zoubky, probiotické kapky na bříško
  • bryndáčky, lžicky a jídlo pokud už miminko přikrmujete
  • nosítko (hodí se během letu pokud se miminko nemůže uklidnit a na přechody na letišti)

Věci pro mě:

  • pas a ostatní dokumenty, peněženka, mobil
  • iPad, sluchátka a nabíječka
  • náhradní legíny a tričko
  • balzám na rty a dezinfekce na ruce (ano, až takhle málo mi musí stačit, abych měla místo na všechny věci pro miminko)

Tohle je příruční zavazadlo, které jsem používala při našem cestování. Je to batoh a vlezly se tam všechny potřebné věci a hlavně jsem měla volné ruce. Koupila jsem na Amazonu – mají jich tam v podobném designu a za podobnou cenu spoustu.

 

Bahrajn a já

unnamed5

Kdyby mi někdo před 5ti lety řekl, že budu žít v Bahrajnu, tak bych mu nevěřila. Blízký východ jsem vždy ráda navštěvovala, ale rozhodně jsem tam nechtěla žít. Ale člověk míní a život mění a teď už je to rok, co je Bahrajn mým dočasným domovem. Když tady manžel dostal pracovní nabídku, dlouho jsme o tom přemýšleli. Předtím jsme přes 10 let žili ve Velké Británii a potřebovali jsme změnu. A tohle byla změna opravdu veliká. Řekla jsem si, že půjdu s otevřenou myslí a dám tomu šanci. Když jsem se minulý červenec přistěhovala (2017), byla jsem už 2 měsíce těhotná a na aklimatizaci jsem si opravdu horší měsíc vybrat nemohla. Takže si pojďme říct o tom, co je tu nejdůležitější a to je počasí.

Bahrajn a počasí

Poté, co jsem posledních 10 let strávila ve Velké Británii, jsem byla neuvěřitelně šťastná, že budu žít někde, kde mají skoro celý rok léto. Nadšení mi ale vydrželo jen do té doby, co jsem vystoupila z letadla a málem jsem se rozpustila. Léto se tady podobá peklu. Od června do září se nedá absolutně nic dělat venku, protože je prostě moc horko (přes 40 stupňů přes den a okolo 30ti stupňů v noci). Pokaždé, když vyjdete ven, tak vás horký vzduch praští do obličeje tak, až vám to vezme dech. Asi stejný pocit, jako když na vás fouká několik fénů naráz. Takže v létě tráví všichni čas jen vevnitř, kde je klimatizace a kde se dá přežít. Jen když vystoupíte z auta a chcete přejít parkoviště do obchodu, jste v momentě propocení na nit. Pokud si myslíte, že se aspoň osvěžíte v moři, tak to se mýlíte, protože moře má v létě teplotu šálku čaje. Někdy se poštěstí a teploty v noci se dostanou pod třicítku s mírným vánkem a to si pak můžete posedět venku a dopřát si třeba vodní dýmku. Ostatní večery si připadáte, jako když sedíte v sauně. Když pak přijde zima, tak je to ráj na zemi. Zatímco lidé v Evropě na sebe vrství oblečení a zapínají topení, já si chodím v krátkém rukávu a letních šatičkách (možná si přes ně musím přehodit koženou bundičku ale i tak). Konečně si užívám procházky a čerstvý vzduch, který mi nespálí nos pokaždé, když se nadechnu. Někdy tady v zimě dokonce i prší. Stane se to opravdu málokdy a trvá to jen pár minu,t ale o to je to větší paráda.

Bahrajn a řízení

Způsob jakým tady lidé řídí opravdu nejde nezmínit. Není to ten nejhorší systém, který jsem kdy viděla. V Nepálu jsem celou cestu z letiště do hotelu měla zavřené oči, protože jsem nechtěla přijít o nervy. Ale rozhodně není ten nejlepší. Vzhledem k tomu, že jsem se do Bahrajnu přestěhovala z Velké Británie, kde se všichni navzájem pouští a vůbec tam mají asi nejvíc zdvořilé řidiče, které jsem kdy poznala, tak mě to tady hodně šokovalo. Řidiči tady hodně ignorují pravidla a nikomu to ani nevadí. Při typické cestě autem uvidíte někoho, kdo překračuje rychlost, jede na červenou, mění pruhy bez toho, aby se vůbec podíval do bočních zrcátek (bočního čeho?), není připoutaný, předjíždí vás z prava a ještě je přitom na mobilu. Pokud zastavíte na červenou a podíváte se kolem sebe, tak šance, že najdete někoho, kdo není na mobilu, je hodně malá. Vztekat se ale budete zbytečně, protože většina lidí s vámi ani nenaváže oční kontakt. Jsou si vědomí toho, že dělají něco špatně, ale prostě je to nezajímá. Pokud uvidíte někoho, kdo používá blinkry, tak si můžete být jistí, že je to cizinec. Nejšílenější mi přijde to, že tady nepoužívají autosedačky pro děti. Rozhodně je tady v obchodech prodávají, ale prostě je nepoužívají. Pokud jste klidná povaha jako já, tak si na to prostě zvyknete, párkrát převrátíte oči a jedete dál. Pokud nejste klidná povaha, jako můj manžel, tak prožijete asi 10 mini záchvatů než přijedete do práce.

IMG_2239
Typický příklad parkování

Bahrajn a bezpečnost

Jedna z otázek na kterou se lidé ptají nejvíc, poté co jim řeknu, že žiju v Bahrajnu je, jestli je tady bezpečno. Přijde mi tady víc bezpečno než třeba v Evropě, nebo jiných západních zemích. Kriminalita je tady hodně nízká vzhledem k velmi vysokým trestům a v každodenním životě je tady bezpečno. Dnes jsem byla na pláži a když jsem se šla projít, nechala jsem mobil jen tak ležet na lehátku. To bych si jinde nedovolila. V kavárnách a barech lidé normálně nechávají ležet notebooky a kabelky na stole, když jdou na toaletu a nikdo ani nemrkne.

Bahrajn a kultura

Ikdyž je Bahrajn muslimská země, je velmi liberální. Najdete tady hodně kultur smíchaných dohromady a většina obyvatel jsou cizinci. Na veřejnosti uvidíte ženy zahalené od hlavy k patě a vedle nich ženu v šortkách. Nebudu lhát, když jsem se sem přistěhovala poprvé, byla jsem si hodně vědomá toho co mám na sobě a že se na mě budou lidé dívat. Od té doby jsem hodně povolila a nosím věci, které bych nosila normálně, ale kontroluju si abych neměla velký výstřih nebo příliš krátké šortky. Samozřejmě, že když jdeme na pláž, obleču si plavky a kraťasy, ale vždycky si outfit přizpůsobím tomu, kam jdu. Někteří lidé se na mě i tak koukají (a tím myslím muže i ženy), ale přijde mi, že by se koukali nehledě na to co mám na sobě. Být těhotná a svobodná je tady nelegální a proto mi přišlo dost vtipné, když jsem šla na svoji první těhotenskou kontrolu a první otázka, kterou mi moje doktorka položila bylo, kdy jsem se vdávala. Tvářila se dost divně, když jsem odpověděla květen, což byl stejný měsíc, ve kterém jsem otěhotněla.

Je hodně věcí, které na Bahrajnu miluju a nepočítám do toho počasí, protože to miluju jen v zimě a nesnáším v létě. Miluju arabskou kuchyni a nespočetné množství dobrých restaurací, které vám jídlo přivezou až do domu. Takže pokud ve 2 ráno dostanete hlad, vždy se najde restaurace, která je otevřená a která vás zachrání. Miluju objevování nových kaváren a čajoven a to, že se každý měsíc otevírá nová. Miluju to, že je to malý ostrov a nic není daleko a na většinu míst se dostanete do půl hodiny. Miluju tady kosmetické salony a služby, které nemají v Evropě konkurenci. Dámy, které tady upravují obočí jsou kouzelnice. Miluju moře, palmy a nádherné západy slunce. Co až tak moc nemiluju je to, že se tady prakticky nedá sehnat bio zelenina a ovoce, a když se sežene, tak stojí asi 3x víc než v Evropě. Chybí mi tady zeleň, lesy a déšť. A taky neomezené nakupování na internetu (to sice stále provozuju, ale musím si zaplatit o hodně víc za doručení). Dovedu si představit, že tady budu žít napořád? To asi ne. Ale v tuto chvíli mám v plánu si to užít naplno.

Jak jsem přežila šestinedělí

Snapseed(1)

Všichni si myslí, že porod je ta těžká část. Připravujete se na něj, čtete o něm knížky, díváte se na vzdělávací videa. Ale ne, porod opravdu není ta těžká část. To co přijde po něm je těžké. A tím myslím brutálně těžké! Tohle mi došlo hned v nemocnici, když jsem se pokoušela nakojit své miminko. Když mi ho porodní sestra poprvé dala abych ho zkusila nakojit, hned se přisál a začal pít a já jsem si myslela, že tak to bude pokaždé a že nechápu proč s tím ostatní maminky dělají takovou vědu, když je to tak jednoduché. No trochu jsem se mýlila! Na začátku je to opravdu zápas mezi vámi a miminkem pokaždé, když jej chcete nakojit. Musela jsem použít obě dvě ruce, abych ho naklonila tak, aby se přísál a přitom si dávat pozor, abych ho neudusila svým prsem. Po chvilce jsem si našla pozici ve které to šlo, ale znamenalo to, že jsem musela nehybně sedět, aby mu moje bradavka náhodou zase nevyklouzla a netrvalo dalších pár minut než ji zase najde. Samozřejmě že po chvilce mě šíleně bolela záda a krční páteř a vzhledem k tomu, že prvních pár týdnu se miminka kojí aspoň půl hodiny na každé straně, tak jsem v téhle nepohodlné pozici trávila několik hodin denně. Až na druhý den mi jedna ze sestřiček ukázala jak se mám obklopit polštářema a naskládat si je i pod miminko, abych se cítila pohodlně a nezatěžovala jsem si krční páteř. Sdělila mi, že prvně se musím cítit já pohodlně a pak až miminko, což mi přišlo jako dost odvážné tvrzení, ale samozřejmě měla pravdu. Když nebudu v pořádku já, tak se nebude mít kdo starat o mé miminko. Samozřejmě, že i ostatní sestřičky mi radily, ale tahle jediná mi to názorně ukázala a pomohla nastavit i miminko. Prvních pár dnů jsem jen kojila. Pořád jsem kojila. Kojila jsem ve dne, kojila jsem v noci. Když jsem náhodou nekojila, tak miminko usínalo v mé náruči a nebo spinkalo v mé náruči. Tohle byly ty nejkrásnější okamžiky. Při kojení se všechny hormony a emoce uvolňovaly a já jsem se na něj jen láskyplně dívala. Pak mu samozřejmě bradavka vypadla a zápas o přísátí s miminkem začal znovu. Ze začátku jsem nevěděla, že to první mlíčko kolostrum je trošku průsvitné. Tahle informace mi nějak úplně unikla a to mělo za vinu, že jsem panikařila, protože jsem si myslela, že mu žádné mlíčko neteče a že miminko chce pořád pít, protože je kvůli tomu hladné! Pořád jsem se ptala sestřiček jestli mu mlíčko teče nacož mi vždycky zmáčkly bradavku, aby mi názorně ukázaly, že tam kolostrum je. Teď mi to přijde trošku šílené, samozřejmě že měl mlíčka dost, ale ty první dny jsem opravdu netušila jestli dělám věci správně nebo ne. Hormony, které se po porodu uvolňují mi taky na sebevědomí nepřidaly a neustále jsem všechno zpochybňovala. Já jsem ve skutečnosti velmi pohodový člověk, ale v nemocnici jsem byla uzlíček nervů. Pokaždé, když Max vydal nějaký zvuk, děsila jsem se jestli je to normální. Jestli je v pořádku, jestli dýchá, jestli má hlad, jestli je normální, že ještě nečůral anebo pro změnu nekakal, jestli mu teče dostatek mlíčka. Byl to fakt neuvěřitelný sled otázek a pochybností. Byla jsem  na soukromém pokoji, takže jsem okolo sebe neměla žádné jiné maminky, kterých bych se mohla zeptat. Zvonek na sestřičky jsem mačkala hodně často a myslím, že si oddychly, když jsem třetí den konečne odjela domů. Říká se, že každá nemocnice má sestřicku, která je míň oblíbená a není tak hodná jako ty ostatní. Taky jsem měla tuhle zkušenost. Nemůžu říct, že by byla vyloženě nepříjemná, ale pokaždé když přišla, cítila jsem se jakoby mě soudila. Byla překvapená, že jsem měla miminko s sebou v posteli, ikdyž jsem ho zrovna nekojila a byla hodně striktní v tom jak často ho mám kojit. Vždycky když přišla, tak říkala, že je to matčina zodpovědnos,t aby nakrmila dítě každé 3 hodiny. Já si připadala jako neschopná matka co chce, aby jí dítě umřelo hlady. Kdyby mi to řekla dnes, tak na to samozřejmě reaguju jinak, ale na začátku jsem si tak jistá nebyla a hormony mi létaly nahoru a dolů, což se odrazilo na mém psychice.

Slyšela jsem jak ostatní miminka na oddělení pláčou a byla jsem ráda, že Max moc neplakal, jen když chtěl nakrmit a zbytek času byl hodně v pohodě, ale to neznamená, že já jsem se v nemocnici vyspala. Nejvíc spánku kterého se mi dostalo byly 15-20 minutové intervaly, protože jsem se budila s každým zvukem, který Max vydal. V noci jsem ho většinu času měla vedle sebe v posteli, protože jsem chtěla, aby mě cítil nablízku a cítil se v bezpečí. Pamatuju si, že jsem neustále usínala a pak se probouzela, abych jen otevřela oči a zkontrolovala jestli je v pořádku. Na druhý den už jsem byla tak unavená, že ani nevím jak jsem fungovala. Nemohla jsem se ani podívat na mobil déle než 2 minuty bez toho, aniž bych nezačala usínat. Myslela jsem si, že vzhledem k mému povolání a neskutečnému množství nočních letů a časových pásem, které jsem procestovala, vím co je to únava, ale tohle byl fakt jiný level. Když už jsem konečně usnula, tak přišla sestřička, doktor nebo uklízečka, která mě zase probrala. Sestřičky mi nabídly, že si k sobě miminko na pár hodin vezmou jestli chci a já se budu moct prospat, ale já jsem toho nikdy nevyužila. Přišlo mi, že kdybych jejich nabídku přijala, myslely by si, že jsem špatná matka. Je to šílené, ale v tu dobu jsem opravdu nepřemýšlela moc racionálně. I když si ho odvezly na koupání jednou denně, tak mi chyběl! Většinou to bylo v noci a ne déle než půl hodiny a já byla tak ráda, že si aspoň na půl hodiny schrupnu, ale samozřejmě, že jsem si neschrupla, protože jsem neustále myslela na to jestli je v pořádku a proč to trvá tak dlouho a jestli mu chybím a kdy už se vrátí apod. Prostě blázen.

Bolely mě všechny svaly na těle. Cítita jsem se jako kdybych zrovna uběhla maraton a zároveň prodělala nějakou velkolepou bitvu. Neustále jsem si musela připomínat, abych uvolnila svaly, protože jsem je pořád ještě zatínala jako při porodu. Hlavně svaly na krku. I jazyk mě bolel a to jsem ani nevěděla, že je to možné. Cítila jsem se jako kdyby mě někdo přelomil napůl a neměla jsem vůbec žádné břišní ani křížové svaly, které by mi pomohly udržet tělo vzpřímeně. Při chůzi jsem se cítila (a pravděpodobně i vypadala) jako 90ti letá babička. Byla jsem slabá, roztřepaná a bolavá. Když jsem si brala Maxe z postýlky nebo ho tam vracela, tak jsem se musela trošku předklonit a pokrčit kolena, abych našla balanc. Nejlepší část mých dnů v nemocnici byla ta, když s náma byl i manžel. Strávil s námi několik hodin denně a já si aspoň mohla dát sprchu a trochu relaxovat zatímco on si užíval Maxe. Pamatuju si na tu vlnu lásky kterou jsem cítila, když jsem se dívala jak ho drží v náručí a užívala jsem si tu naši bublinu co jsme si vytvořili. Zůstala jsem v nemocnici 3 dny a ten poslední den jsem se už nemohla dočkat až budu v pohodlí svého domova. Když manžel odešel večer předtím než jsem měla jít domů, padla na mě totální depka. Nevím přesně proč, ale jsem si jistá že to měly částečně na svědomí hormony. Cítila jsem se dost depresivně a zpochybňovala jsem všechno co jsem věděla o mateřství (což nebylo moc). Možná to bylo tím, že jsem měla jít na druhý den domů a naráz jsem se cítila totálně nepřipravená na to, abych se starala o dítě. Netušila jsem co mám dělat kdyby ho něco bolelo, kdyby moc plakal, kdyby nevěděl jak se má přisát na krmení, kdyby nekakal. Nechápala jsem, jak mě můžou nechat jít domů, kde budu totálně zodpovědná za tuhle malou lidskou bytost, když jsem vůbec nevěděla co dělám! Ten večer jsem si párkrát poplakala a bylo mi líto sestřiček co mě chodily kontrolovat a zřejmě si myslely, že jsem se zbláznila. Anebo možná si to nemyslely a možná si tímhle projde každá novopečená maminka. Hormony! Ten poslední den v nemocnici mi přišel jako nejdelší den, který jsem kdy zažila. Byla jsem vzhůru už od šesti a věděla jsem, že po obědě půjdu konečně domů, ale neuvěřitelně se to táhlo. To ráno mi konečne nastoupilo mléko a já měla obrovskou radost, že mám o starost míň. Teď už jsem měla jen 99 dalších starostí. Manžel nás přijel vyzvednout a Max musel ještě na očkování, aby nás mohli propustit z nemocnice a já jsem se nemohla donutit, abych s ním šla a musela jsem s ním poslat jen manžela. Byla jsem tak labilní, že jsem se málem rozbrečela, když Maxe přišel zkontrolovat doktor a mě přišlo líto, že je mu zima, když jsem mu musela sundat dupačky. V tu chvíli jsem pochopila proč asi některé maminky prochází poporodní depresí.  Bylo by jednoduché nechat všechny tyhle pocity přerůst přes hlavu. Max byl asi vystresovaný ze mě, protože ten den chtěl být pořád jen u mě a dožadoval se krmení. Když jsme konečně přijeli domů, okamžitě se nám ulevilo a Max si spokojeně spinkal, zatímco my s manželem jsme na něj několik hodin koukali a říkali jsme si jak máme krásné miminko. Jsem si jistá, že tohle si říkají všichni rodiče.

Doma jsem si pomalu zvykala na kojení. Poté co jsem nekonečne googlovala všechny možné informace o kojení a zkoukla všechny videa na youtube, jsem tomu nechala volný průběh a nechala jsem Maxovi volnost, aby se přisál jak potřebuje. Nevím jestli to bylo tím, že už věděl co má dělat nebo jestli jsem tenhle přístup měla mít od začátku, ale fungovalo to a už jsem s ním nemusela zápasit ani ho správně nastavovat. Jeden z tipů, které jsem na internetu našla, byl zmáčknout prso jako hamburger a nacpat to miminku do pusy. Na Maxe to teda nefungovalo. Zřejmě nebude fanoušek hamburgerů. Mé bradavky byly zničené z neustálého kojení v ten den, kdy jsme přijeli z nemocnice a pokaždé, když se Max přisál jsem vydala tichý nářek a prodýchavala tu bolest. Naštěstí to netrvalo dlouho a za pár dní si bradavky na kojení zvykly a vrátily se do normálu. Množství věcí které jsem googlovala, ale neubývalo. Každý den jsem mohla hledat něco jiného – jak okoupat miminko (narozdíl od ČR to tady v nemocnici neučí), jak nechat miminko odbrknout (není to tak jednoduché, jak se zdá), jak se starat o pupeční šňůru, list byl nekonečný. Prvních pár dnů doma z nemocnice se neslo v duchu přebalování, krmení, spaní, ospalých krmení a neuvěřitelného pocitu vyčerpání a lásky zároveň. Z únavy mě neustále bolela hlava a usínala jsem skoro u každého krmení Ty malé mikrospánky mě zachránily a byla jsem překvapená jak osvěžující může být 10ti sekundový spánek. V noci jsem se budila s panikou, že jsem usnula a miminko mám pořád v náručí. Neustále se mi zdálo o Maxovi a pokaždé když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou jeho obličej.

Vím že pořád mluvím o únavě, ale ta opravdu byla ze všecho to nejtěžší. Řeknou vám, že máte spát když spí miminko, ale to byste nikdy nejedla, nepila, neosprchovala se a neoprala prádlo. Což děláte pořád. Perete a sušíte a skládáte a zase perete a sušíte a skládáte. Ze začátku jsem miminko převlékala asi tak 6x denně protože byl buď počuraný, nebo pokakaný, nebo poblinkaný nebo všechno dohromady. Myslela jsem si, že ve 21. století už byly vynalezené plínky které neprotékají, ale nebyly. To, že jsem ze začátku skoro nespala a přežila jsem to, mě přimnělo si myslet, že lidé asi nepotřebují tolik spánku kolik si myslí. I pro prokrmené a probdělé noci jsem ráno vstala a fungovala normálně. No možná trošku jako zombie, ale fungovala. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče a milovala jsem spánek, ale teď miluju, když mě ráno Max vzbudí (protože on se vždycky produdí přede mnou) a začne se protahovat a usmívat a dívá se na mě těma svýma ospalýma očičkama. To bych nevyměnila za nic na světě. Pamatuju si, že ten první týden doma jsem se ptala manžela jestli se ještě někdy budu cítit jako člověk a on řekl že budu. Ne v nejbližší době, ale budu. A měl pravdu. Moje tělo se pomaličku zotavovalo a moje mysl si začala zvykat na nový režim a já se zase cítila jako za starých časů. Teda aspoň moje tělo, moje mysl se už tak nikdy cítit nebude, protože teď už mám vedle sebe malého človíčka o kterého si budu dělat starost už napořád.

 

Můj porodní příběh

  1. Února 2018 se můj svět navždy změnil. Myslela jsem si, že jsem připravená, ale neměla jsem ani tušení o tom, co mě čeká. IMG_8884

Celé mé těhotenství jsem neměla žádné problémy a dokonce bych řekla, že jsem si ho užívala. Žádné ranní nevolnosti, žádné otékání, žádné komplikace. Naopak – zářící pleť, zdravé dlouhé nehty, husté vlasy a žádné modřiny! Cítila jsem se skvěle, až na pár hysterických záchvatů, které samozřejme odnesl manžel a jsem moc ráda, že je můžu svést na těhotenství! Samozřejmě že jsem v noci chodila několikrát na toaletu a ke konci těhotenství jsem se cítila jako kráčející velryba, ale neměla jsem žádné bolesti a měla jsem energii dokonce i na cvičení. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla pracovat z domu a mít čas se o sebe náležitě starat. Několikrát do týdne jsem chodila na těhotenskou jógu, do posilovny a měla jsem spostu času se na miminko připravit. Na začátku těhotenství jsem si přála císařský řez a to z toho důvodu, že jsem se nedávno přestěhovala do nové země, kde jsem nikoho neznala a manžel býval často kvůli práci mimo domov. Samozřejmě, že si zamluvil dovolenou okolo termínu ale v tomhle jsou miminka hodně nevyzpytatelné. Moc jsem si přála aby byl u porodu se mnou a měl tu zkušenost. Vzhledem k tomu, že kvůli práci hodně cestuje, bála jsem se že začnu rodit když nebude doma. Jak ale moje těhotenství pokračovalo, tak se měnilo i moje myšlení a začala jsem přemýšlet o více přirozených možnostech. Třikrát týdně jsem chodila na těhotenskou jógu a taky jsme absolvovali předporodní lekce s úžasnou dulou, během kterých jsem získala spoustu informací. V třetím trimestru se mi myšlení otočilo úplně a začala jsem se zajímat o hypnoporod. Čím víc jsem o tom četla a poslouchala svoje meditace tím víc jsem se na porod těšila a říkala jsem si, že to nakonec stejně dopadne jako má a miminko si určitě vybere moment kdy bude tatínek doma, nakonec je to i v jeho zájmu.

Začátkem 38. Týdne jsem se ale začala cítit trošku neklidně. Celé dny jsem trávila tím, že jsem se uklidňovala že začnu rodit v ten správný čas a představováním si všech možných scénářů o tom co se může pokazit. Možná to byly hormony, možná to bylo tím že už jsem měla asi jen 3 outfity, které jsem nosila pořád dokola, protože do ničeho jiného jsem se už nevlezla a možná tím, že už jsem věděla že se to nenávratně blíží a já se cítila dost nepřipravená na to, na co jsem se celých 9 měsíců připravovala. Ale pamatuju si, že pokaždé když jsem se podívala na jeho nachystanou postýlku, nebo poskládané a nachystané oblečky, tak mě zalil obrovský pocit štěstí. Chtěla jsem mít všechno tak přirozené jak to půjde a nechtěla jsem moc přenášet ani mít porod uměle vyvolaný. Když jsem měla v 38. týdnu kontrolu u doktorky, tak mi sdělila, že přístí týden už udělá Hamiltonův hmat. Toho jsem se trošku zděsila a řekla jsem že pokud bude miminko v pořádku, chtěla bych ho donosit. Neptejte se proč to navrhla, ale tady v Bahrajnu kde momentálně žiji, mají rádi doktoři všechno pod kontrolou a čím víc kontroly, tím lépe. Od toho dne jsem pila čaj z malinovníku a chodila na dlouhé procházky abych miminku trochu pomohla.

Vždycky jsem si říkala jestli to budu vědět, že se porod blíží. Někdo mi řekl, že v den kdy to přijde, se budu cítit plná síly a energická. Já jsem ale vůbec netušila a cítila jsem se jako každý jiný den. Ten den jsem šla na jógu a připravila si večeři pro sebe, protože manžel byl ještě pracovně pryč a měl se vrátit až později. Naše malé miminko si to ale naplánovalo perfektně. Manžel se vrátil kolem půlnoci a ve 3 ráno jsem se vzbudila s tím, že mi přišlo, že se hodně potím. Neuvědomila jsem si, že mi praskla voda. Čekala jsem, že to bude nějaká veliká průtrž jak to bývá ve filmu, ale tak to fakt nebylo. Převlekla jsem si čisté pyžamo a šla zpátky do postele. Měla jsem takový divný pocit a řekla jsem manželovi, že se něco děje, ale ještě nevím co. Poté dostaly věci docela rychlý spád. Začalo mě bolet v podbřišku, trošku jako menstruační bolest, ale dalo se to vydržet. Bolest přicházela a odcházela a já si říkala, že bych to asi měla začít stopovat, kdyby to náhodou byly kontrakce. V další půlhodině se bolest tak znásobila, že jsem věděla, že to jsou kontrakce. Přicházely každé 3 minuty a trvaly asi 30-40 sekund. V tu chvíli jsem si začala pročítat svoje poznámky z předporodních lekcí, protože jsem si nebyla jistá, jestli už mám do nemocnice. Kontrakce byly tak silné, že jsem nějaký hypno porod měla fakt na háku. Sice jsem měla puštěnou svoji meditaci v pozadí, ale nevím jak moc jsem to vnímala, měla jsem to zapnuté spíš aby mě to trošku uklidnilo. Máte si kontrakce prodýchávat a jezdit na každé jako na mořské vlně. Když ale přisla ta první silná kontrakce tak mi doslova vzala dech. Nemohla jsem se pohnout, chtělo se mi zvracet a jediné co jsem dokázala bylo stát v koupelně a houpat se ze strany na stranu, dokud bolest nepřešla. Kontrakce jsou prý podobné menstruační bolesti, asi jen tisíckrát silnější. Já to ale cítila spíš v kříži. Představte si, že jste ve svěráku, který se zavírá a láme vám kosti tam kde máte kříže a podbřišek. Tak nějak bych asi popsala kontrakce. V té chvíli jsem si řekla, tak tohle teda ne! Na tohle já nemám sílu ja chci hned do nemocnice a chci epidurál!!! Ale představa cesty do nemocnice se mi taky moc nezamlouvala a radši jsem šla do vany a zůstala tam další hodinu. Bylo to trošku riskantní ja vím, ale voda utlumila kontrakce tak, že se daly aspoň tolerovat. Manžel se tak dlouho ptal jestli bysme už radši neměli do nemocnice, až jsem nakonec řekla ano. Nějak jsem se dokázala obléct a dojít do auta mezi kontrakcema a byla jsem moc vděčná, že bylo 5:30 ráno a nikde nebylo ani živáčka. Posledních pár měsíců jsem si říkala že kdyby náhodou manžel zrovna nebyl doma když to vše propukne, tak bych to snad i zvládla, zavolat si taxi a nastoupit do něj ale teď o tom hodně pochybuju a když se tak zamyslím, tak ani nevím jak jsem do toho auta došla! Ne tak ještě si sama nést tašku do porodnice nebo cokoliv jiného! Cesta do nemocnice mi přišla totálně nekonečná a přitom trvala asi jen 15 minut. Celou cestu jsem měla v uších sluchátka a poslouchala jsem své hypnoporodní meditace ale cítila jsem se tak nepohodlně, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného než jen na bolest a na to abych mačkala start a stop na aplikaci, která mi stopovala kontrakce. Když jsme konečně dorazili do nemocnice tak všechno dostalo trošku šílený spád. Na příjmu mě vyšetřili a sestra zjistila že jsem už otevřená na 10 cm a okamžitě začala křičet na kolegy že budu co nevidět rodit! Do místnosti se seběhlo dalších 5 lidí a všichni diskutovali jestli mají čas mě převést na porodní sál nebo jestli začnu rodit tam a teď. Mě to bylo úplně jedno a myslela jsem jen na to, že za chvilku už s náma bude náš chlapeček. Byl to hrozně zvláštní pocit. Pamatuji si, jsem se ptala sestry, která stála vedle mě jestli to znamená že už nestihnu epidurál. Ona se začala smát. Mě to moc vtipné nepřišlo. Myslela jsem si, že když v nemocnici vidí ženy rodit každý den, tak budou třeba vědět, že by bylo lepší na ně nemluvit a hlavně se neptat na žádné otázky, když mají zrovna kontrakce, ale nevěděli. Neustále se mě někdo na něco ptal a já vůbec nevím na co jsem jim odpověděla a na co ne. Ležela jsem na lehátku a sestry se mnou utíkaly na porodní sál aby mě tam dovezly včas. Bylo to jako scéna z nějakého filmu. Na manžela jsem v tu chvíli neviděla, ale jsem si jistá, že se určitě smál té situaci, anebo ho to totálně vyděsilo. Nebo obojí.

Na porodním sále se mi to vše nějak rozmlžilo. Jedna sestra se mi snažila napíchnout žílu na kapačku a druhá se mi snažila sundat moje oblečení, aby mi mohla navléct nemocniční košili. V tu chvíli jsem ji nenáviděla! Kdyby aspoň počkala a snažila se to udělat mezi kontrakcema! Ale na to abych jí něco řekla jsem neměla sílu. Napíchli mě na monitor, který oznamoval příchod každé kontrakce a v tu chvíli dorazila i moje doktorka. Byla jsem ráda že ji vidím, protože do toho chaosu přinesla trochu klidu. Představovala jsem si že budu v klidné místnosti s tlumenými světly a že tam bude jen manžel a porodní sestra. Místo toho jsem byla na porodním sále s nejjasnějšími světly, porodní sestrou, mojí doktorkou, doktorkou která měla zrovna službu a dvěma dalšíma sestrama. Bylo mi to ale všechno nějak jedno, protože to jediné na co jsem se mohla soutředit byl zvuk monitoru který oznamoval moje kontrakce. V tu chvíli ani nevím jestli jsem dokázala rozlišit kdy jsem měla kontrakci a kdy bylo po ní. Byla jsem mimo, jakoby v jiné dimenzi. Sestry mi říkaly: „tlačte, tlačte!“ No říkaly, spíš na mě pořád křičely ať tlačím. Ja tlačila, nebo aspoň jsem si myslela že tlačím ale prý jsem tlačila úplně špatně. „Tlačte víc. Tlačte déle!“ Nikdy jsem netušila, že tlačení je taková věda. Řekli byste si, že když tlačíte a tlačíte tak nakonec něco vytlačíte. No nevytlačila jsem nic. Vůbec nic. V jednu chvíli mi doktorka, která měla službu řekla, že dokud nevytlačím stolici, tak že nebudou vědět, že tlačím správně. To mě teda na klidu moc nepřidalo. Nakonec jsem tlačila 2 hodiny. Měla jsem velké štěstí, že byl můj porod tak rychlý, nedovedu si představit třeba 30 hodin jako v některých případech. Ale i tak to byl ten nejvysilující zážitek, který jsem kdy zažila. Představte si zatínat všechny svaly které v těle máte každých pár minut. Přišlo mi to jako věčnost. Každý sval. A tlačte. Bylo to fakt šílené! Tekly mi slzy po tvářích ne proto, že bych brečela, ale proto, že jsem je vytlačila. Aspoň že slzy umím vytlačit když už nic jiného. Svoje kontrakce jsem neprodýchávala ani jsem je nesjížděla jako mořské vlny. Přežívala jsem z jedné na druhou zatínala prsty do všeho kolem mě, do železných okrajů postele, do prostěradla, do manželovy ruky. Snažila jsem si představovat jak už mám své miminko v náručí a objímám ho, to jediné mě motivovalo dál. Moje doktorka mi sdělila že mě nechají tlačit 2 hodiny a když se nepodaří budou muset zakročit. Chtěla jsem, aby bylo všechno co nejpřirozenější, dokonce jsem neměla ani nic proti bolesti, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Kdyby mě rozstříhli a miminko vytáhli tak by mi to bylo v tu chvíli fakt jedno jen jsem chtěla aby už byl venku.

Nakonec mu museli na svět pomoct vakuovým zvonem. To je ten, co se mu přisaje na hlavu, aby mu pomohl ven a hlavička pak vypadá jak malé vajíčko. Když se ho konečně podařilo ‚vysát‘ cítila jsem bolest jako nikdy předtím. Bylo to neuvěřitelné. Skoro až nadpozemský pocit. Položili mi ho přímo do náruče a říkali „vaše miminko, to je vaše miminko“. Řekli to několikrát, pamatuju si, že manžel se vedle mě smál. Já jsem ale byla v úplně jiné dimenzi a jen jsem na něj nevěřícně koukala a moc nechápala co se právě stalo. Myslela jsem si jak budu emocionální a okamžitě pocítím nával lásky. Tak to ale nebylo. Spíš jsem na něj koukala a nemohla uvěřit, že už je tady a že je to moje miminko. Já mám miminko! Když jsem si později pročítala nemocniční zprávu, bylo tam, že miminko plakalo při příchodu na svět ale já si ani nepamatuju že bych ho slyšela plakat! Měla jsem ho v náručí jen chviličku. Přišlo mi to jako minuty, ale manžel později řekl, že to byly spíš sekundy. Porodní sestra ho vzala aby ho zvážila a provedla kontroly. Po několika minutách jsem porodila i placentu, netuším jestli svévolně, nebo jestli jí moje doktorka pomohla. Chtěla jsem mít s miminkem kontakt tělo na tělo, ale v tuhle chvíli už mě doktorka zašívala a já nemyslela na nic jiného než na tu bolest. Prý ty stehy po porodu už cítit nejsou. No tak teda jsou! Cítila jsem každý pohyb jehly a niťě! Myslím, že jsem i křičela bolestí. Doktorka křičela na sestry ať mi dají něco proti bolesti. Dostala jsem rajský plyn a pomohlo to, ale přišlo mi, že cítit to šlo pořád. Slyšela jsem jak moje miminko pláče a říkala jsem manželovi ať si ho vezme a utěší ho. Jsem ráda, že byl aspoň s tatínkem, dokud se mnou doktorka neskončila. Cítila jsem se totálně vyčerpaná ale totálně šťastná, že už to mám za sebou a že mám vedle sebe krásne a zdravé miminko. Pak mě přepadla neuvěřitelná zimnice a byla mi taková zima až mi cvakaly zuby. Tohle je prý normální jev, vzhledem k tomu čím jste právě prošly a kolik fyzické síly jste vynaložily. Když byla doktorka konečně hotová, nechali nás o samotě a porodní setra mi miminko přiložila na hruď a řekla ať se pokusím začít hned kojit. V tu chvíli se dovalily všechny emoce – štěstí, úleva že to těžké už mám za sebou (to jsem ještě nevěděla co mě čeká) a neuvěřitelná láska, kterou jsem cítila k tomu malému stvoření, co jsem měla v náručí. Byl tak malinký! A vypadal tak zranitelně! Měl na hlavičce velkou modřinu, tam kde se mu přisál zvon a mě přišlo hrozně líto, že to musel podstoupit. Měla jsem nutkání ho schovat před celým světem, aby mu nikdo neublížil. Měla jsem obrovský hlad, jako bych nejedla celé dny. Manžel mě krmil sandvičem, zatímco já jsem kojila miminko a byla jsem hrozně šťastná. Musela jsem zůstat na porodním sále ještě pár hodin, aby se ujistili, že je vše v pořádku. Tohle pro mě byly ty nejkrásnější okamžiky. Byli jsem tam jen my tři – moje malá rodina. Strávili jsme celé chvíle tím, že jsme koukali na to naše krásné stvoření. Chtěla jsem všem napsat a zavolat, abych jim oznámila tu novinu, ale nechtěla jsem se ani podívat na mobil, abych nemusela odtrhnout oči od mého miminka. Potřebovala jsem ještě pár chvil, abych se na něj vynadívala a pořádně ho poobjímala.

Max přišel na svět 15. Února 2018 v 8:22. Vážil 3,118 kg a měřil 54 cm. Dalších pár týdnů po jeho narození byly ty nejkrásnější a nejtežší chvíle jaké jsem kdy zažila. Ale o tom až příště…